6.5.2023 Pouť do Vambeřic
Splnění jednoho malého snu - pouť do Vambeřic
Už od dětství jsem slýchával vyprávění o procesích a poutích. Jak lidé chodili procesí v Borové, od jedněch božích muk ke druhým. Nebo jak vykonávali každý rok pouť do Rokole po velkém požáru obce v roce 1874, kdy téměř celá vyhořela, aby si tak vyprosili ochranu před podobnou pohromou. To jsem si jako dítě ještě dovedl představit.
Horší to bylo s vyprávěním o poutích do Varty (Bardo) a Vambeřic. Jak šli dvakrát za rok, v květnu a v září, na celé dlouhé 3 až 4 dny. Neuvěřitelné bylo i vyprávění, že někdo nesl po celou tu dobu (ten) kříž, který dodnes visí v naší kapli Božského Srdce Páně. Jak v nějakém roce jeli vlakem z Levína, protože, jak říkali, koruna šla proti marce nahoru, tak si to mohli dovolit. Nejvíce mě ale zaujalo povídání o tom, jak z Varty a Vambeřic vozili nakoupené věci, které u nás nebyly k mání, a především pro děti perníčky, kterým prý říkali ?bobky?, a různé jiné dobroty, kvůli kterým děti běžely dědečkům a babičkám naproti až do Boroviny a někteří ještě dál směrem k Jarkovu.
Všechno se zamotá v hlavě malého klučiny ještě více, když za slovem pouť vidí jen houpačky, kolotoče, pomeranče a melouny. Další podstatnou věcí je, že se vše odehrává v zakázaném Půlnočním království, v Polsku, které znáte jen z dětských her, kdy je největším hrdinou ten, kdo dojde nejdál za státní hranici, a to přesto, že je mu doma vyhrožováno: ?Když tě chytnou, budeš tam muset týden škrabat brambory.?
Pokud jste dítě v čase bez mobilních telefonů, počítačů, tety Wiky, strýčka Gůgla, máte dobrodružnou duši, musíte uznat, že taková pouť do neznáma je výzva. Aspoň jednou do Vambeřic!
Náhoda tomu chtěla, že jsem se neplánovaně setkal ve Zlotem Stoku s panem starostou Zdeňkem Drašnarem, a jeho jediná věta: ?Jdeme zase do Vambeřic, doufám, že se přidáš?, mně dala šanci si tento sen malého kluka vyplnit. Vše jsem zpečetil dáním slibu, že se určitě zúčastním, a že v sobotu 6. května budu tam.
V 6 hodin ráno před kostelem sv. Petra a Pavla v Novém Hrádku se nás sešlo 23, a to i přesto, že předpověď počasí nebyla příznivá. Pan farář, Teodor Pajak, nám požehnal, popřál šťastnou cestu a mohlo se jít. Hlásili silný déšť po celý den. I když mám k meteorologům určitou nedůvěru, tak měli bohužel výjimečně pravdu. Asi po hodině chůze se déšť přidal k naší pouti a vydržel s námi od Čihalky přes Duszniki Zdroj, osadu Zlotno, horu Sv. Anny, obec Studzienno až téměř do cíle. Cestou jsme se několikrát zastavili. Chvíle odpočinku nám zpříjemnil Pavel Sobotka, který nám schovaný pod deštníkem přečetl něco z historie poutí do Vambeřic a Varty. Déšť náročnou trasu úplně vzdal právě ve chvíli, když jsme scházeli z posledního kopce k Vambeřicím, a před námi se otevřel výhled na Baziliku Navštívení Panny Marie. Byla to taková odměna za nelehkou a únavnou cestu. Za svitu odpoledního sluníčka jsme se mohli kochat pohledem na Vambeřice s impozantní barokní stavbou. Když jsme se na sluníčku trochu ohřáli a usušili, do cíle zbývaly už jen necelé 2 km přes biblické hory Oreb, Sion a Tábor. Pouť dlouhá 33 km byla zakončena setkáním s přáteli, kteří přijeli do Vambeřic autem, aby nás mohli dovézt zpět na Nový Hrádek. Následovalo společné foto a mše v Bazilice Navštívení Panny Marie, kterou celebroval novohrádecký farář P. Mgr. Teodor Pajak MSF. Po mši jsme se rozloučili a rozjeli se k Novému Hrádku. Pavel Bohadlo nám, mně a mojí paní, domluvil odvoz domů s panem farářem Pajakem. Ten nám na závěr celého dne zpestřil cestu zastávkou u svého kolegy v Levíně, který nám umožnil prohlídku farního kostela sv. Michaela archanděla a levínského hřbitova.
A tak se téměř po více než 40 letech splnil můj klukovský sen a mohu říct, dědové a babičky, byl jsem na pouti ve Vambeřicích.
Na závěr bych chtěl popřát ?hradouským?, aby jim obnovená tradice vydržela co nejdéle a poděkovat za krásný společenský a sportovní zážitek na čtvrtém ročníku Pouti do Vambeřic.
Všem pořadatelům a účastníkům velký dík.
Karel Balcar
Borová pod Strážnicí
